O mně

Když se teď zpětně dívám na svůj život, tak polovinu života jsem prožila jako někdo úplně jiný. Žena bez sebevědomí, věčně vystrašená z nových věcí, ale přesto vždy snažící se zavděčit okolí, uspět a zapadnout do tzv. normálu. Život mi kladl jednu výzvu za druhou, ale já jsem nějak pořád nechápala, co je se mnou v nepořádku. Teď už vím, že nic. Byla jsem prostě jiná a jedinečná. Svoji jedinečnost jsem, ale před světem pečlivě skrývala. Vystudovala jsem zdravotní školu a pomáhat druhým bylo vždycky moje poslání. 8 let jsem pracovala ve zdravotnictví a poslední 4 roky jsem se věnovala pomoci lidem, kteří onemocněli rakovinou. Na mojí pozici hlavní manažerky pro dětské pacienty jsem pomáhala hlavně rodičům a dětem se všemi strastmi, které souvisí s léčbou této zákeřné nemoci.

Tehdy jsem si uvědomila, jak je důležité, abychom svůj život žili dle svých vlastních představ a snů.

Tahle práce byla opravdu moje srdcová záležitost. Dávala jsem do ní všechno. Práce s onkologicky nemocnými dětmi a jejich rodiči byla velmi náročná, ale tolik potřebná. A někde na té cestě jsem ztratila sama sebe. Odpojila jsem se od svého těla. Byla jsem zvyklá pracovat v mužské energii a na výkon. Jinak jsem to ani neuměla. Jenže naše tělo a zásobárna naší energie není nekonečná. A tak mi mé tělo začalo dávat jasné signály, že takhle ne. Bolesti zad, hlavy, krční páteře a vyčerpání. Já jsem to prostě ignorovala. V hlavě mi běželo: „Přece nemůžu teď odejít? Co, když se to beze mě zhroutí? To dám, nejsem přece žádná padavka.“ Správně tušíte, že to bylo mé ego, které se mi snažilo namluvit, že jsem nepostradatelná a nikdo jiný to tak dobře přece neudělá. A ruku na srdce, to tak pěkně zní. Jenže jak praví staré moudré přísloví“ Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ A tak se taky stalo. I když jsem už podvědomě tušila, že takhle nemůžu dál, a dala výpověď, totálnímu kolapsu těla už jsem zabránit nedokázala.

Druhý den se moje tělo zastavilo a trvalo 3 měsíce, než se dokázalo znovu nastartovat.

A já měla 3 měsíce na to, abych přemýšlela, kdo jsem a jak jsem se dostala až na úplné dno svých fyzických sil. Pár týdnů jsem jen spala, než se moje tělo vůbec dokázalo přepnout do modu regenerace. Naštěstí pro mě jsem už byla přihlášená do koučovacího výcviku naprosto úžasné metody Neurokoučinku, která je základem mé expertízy. A tenhle výcvik mi bez přeháněni zachránil život. Během svého 5měsíčního koučovacího výcviku jsem pochopila, že se musím dát na první místo. Dát sama sebe na první místo totiž není vůbec sobecké. Je to základ spokojeného života mého i mé rodiny. Naučila jsem se znovu pomalu krok za krokem napojovat na své tělo a pracovat se svými emocemi. Objevila jsem své silné stránky. Mockrát jsem si během té doby ještě sáhla na dno sebe sama a musela jsem překonat opravdu hodně nepříjemných pocitů.

Odcházela jsem, ale jako úplně jiný člověk. Jako žena vědomá si své hodnoty a svého poslání.

Ano, byla jsem na začátku své podnikatelské cesty, ale věděla jsem, že tohle je moje cesta. Cesta, kde se budu moci dát na první místo. Cesta, která mi umožní si regulovat svůj čas dle svých potřeb. Naslouchat sama sobě a svému tělu. A proto dnes pomáhám ženám, aby i ony mohly žít a podnikat v souladu samy se sebou. Aby se dokázaly napojit na své tělo a své emoce. Aby dokázaly své emoce využít ve svůj prospěch a uměly s nimi pracovat. Aby jejich podnikání plynulo v lehkosti a radosti. Aby měly ve svém podnikání v souladu mužskou a ženskou energii.

A to se stalo mým posláním.

Lucka